První přisátí

První přisátí po narození je pro další kojení velmi důležité – pokud toto přisátí a první kojení proběhnou bez potíží, je velmi pravděpodobné, že bude bezproblémové celé období kojení.

Jak to?

Princip „imprintingu“ (vpečetění) – pro vývoj velké části živočichů je důležité učení se na základě první zkušenosti. Je ale nutné uvědomit si, že po narození už mozek očekává nějaký druh takové zkušenosti – osvětluje to známý příklad popsaný Konradem Lorenzem: pro husí mláďata je nutné, aby dokázala rozeznat svoji matku v hejnu, protože se nekojí a ani nezůstávají v hnízdě, je pro jejich přežití klíčové, aby svoji matku následovala všude a za všech okolností. Imprinting tedy u nich v normálním případě funguje tak, že ihned po vyklubání se z vajíčka uvidí svoji matku a už ji nikdy nespustí z očí a budou ji všude následovat. Jenže pokud nejsou podmínky „normální“ – například house ihned po porodu uvidí Konrada Lorenze –, vpečetí si jeho podobu a bude ho považovat za matku, kterou nesmí opustit.

Dítě po narození očekává, že se ocitne u své matky a bude se kojit… a pokud nejsou podmínky ideální, jeho očekávání se nenaplní, může dojít k řadě potíží. Naštěstí to většinou nedopadne tak, že dítě začne za svou matku považovat porodníka či novorozeneckou váhu, ale spustí to u něj celou řadu nevhodných reakcí – zvýší se hladina stresových hormonů, dítě má problémy udržet své tělesné funkce v normě (tep, dech, teplota), v případě delšího oddělení se velmi pravděpodobně propásne doba, ve kterou by se dítě samo přisálo a pozdější zásahy vedou k nesprávnému přisátí, kvůli kterému dítě nebude dostatečně pít a nebude se tvořit dostatek mléka, kvůli čemuž se dítě nebude chtít přisávat, tvorba mléka bude nadále klesat a dítě bude prs odmítat úplně… tento katastrofický scénář se dá v různých fázích různě řešit, ale úplně nejlepší je mu předejít.

A jak?

Umožněním dítěti, aby se po narození přisálo k prsu samo v tu dobu a takovým způsobem, jak bude chtít.

Novorozenec je ihned po narození vybaven schopností dostat se vlastními silami k matčinu prsu, přisát se, nakojit se a usnout. Bylo by ale bláhové domnívat se, že to novorozenec zvládne i přes překážky v podobě zavinovačky, postýlky, inkubátoru… Je také poněkud zákeřné rušit ho na cestě různými měřeními, popřípadě ho ze započaté cesty záludně odnášet na váhu a zase zpět, otáčet ho, popisovat nebo oblékat.

Ve skutečnosti je to totiž tak, že novorozenec má právě tolik síly, aby se dostal z matčina nahého břicha, na které je ihned po narození položen, k jejím nahým prsům. K tomu si pomáhá nejrůznějšími reflexy jako je plazení, hledání bradavky, uchopování a je také obdařen velmi vyvinutým čichem, díky kterému pozná, kam má mířit. Plodová voda, kterou mu ulpěla na ručičkách má navíc stejnou vůni jako matčina bradavka, takže si vlastně rukama značí cestu (dítě v inkubátoru se instinktivně plazí k vložce, která se dotýkala matčina prsu – nikoli bradavky či dvorce a není na ní mléko; dítě v zavinovačce hýbe ručkama, otvírá pusinku a pohybuje hlavičkou po látce typickým hledacím pohybem…). Pokud tedy miminko ihned po porodu umyjeme, znesnadníme mu jeho první cestu.

K tomu, aby první přisátí proběhlo tak, jak má, v režii dítěte, je třeba splnění několika podmínek:

  1. Dítě i matka musí mít dostatek času.

Většina dětí se přisaje někdy mezi 30. a 60. minutou, ale je možné, že to bude trvat déle. Nikdo by neměl, pokud k tomu nejsou závažné zdravotní důvody, jakkoli zasahovat do prvního kontaktu dítěte s matkou, není třeba dítě nijak popohánět ani ho přikládat k prsu. Stačí klid, přítmí a maminčina náruč.

Matky obvykle samy vědí, co si s miminkem počít – nejprve se ho jen lehce dotýkají, hladí ho konečky prstů, po chvíli je hlazení intenzivnější a maminky se dotýkají těla děťátka celými dlaněmi. Novorozenec nepotřebuje žádnou další pomoc ani podporu.

Pokud je v místnosti chladněji, je možné přikrýt oba dekou, pro miminko je ale snazší, když kolem sebe nemá nic jiného než maminčinu náruč. Rozhodně není správné dávat miminku čepičku – kromě toho, že mu znesnadňuje pohyb a může mást jeho hledací reflex, tak také znemožňuje matce vnímat vůni hlavičky jejího miminka. Vůně hlavičky je přitom velmi důležitá, protože obsahuje feromony, které napomáhají rozvoji mateřského chování.

Dítě by mělo setrvat v nerušeném kontaktu s matkou do doby prvního přisátí a kojení. Velice často miminka po nakojení usnou a tehdy je čas na případná ošetření.

  1. Dítě i matka musí mít dostatek klidu, pohodlí a soukromí

Je důležité, aby matka mohla zaujmout pohodlnou polohu – měla by ležet na zádech s hlavou podepřenou natolik, aby mohla bez námahy sledovat svoje miminko.

Placenta se odloučí nejčastěji ve chvíli, kdy se dítě již přisálo a pije (tím se zvýší hladina oxytocinu, který vyprovokuje další děložní stahy), na kontrolu poranění a případné ošetření je tedy možné v klidu vyčkat do té doby, než dítě usne (samozřejmě pokud je matka ohrožena velkým krvácením je potřeba poranění ošetřit, v tu dobu by dítě mělo být u otce, ideálně také v kontaktu kůže na kůži).

Všechna měření, vážení a podobně je možné provést až po dokončení kojení. Je důležitější, aby se dítě naučilo správně kojit, než vědět kolik přesně váží gramů a měří centimetrů pět minut po narození. Kontrola Apgar skóre (kontroluje se puls, dýchání, barva kůže, svalové napětí) lze velmi snadno šetrně provést přímo na matčině těle, stejně tak k měření matčina tlaku není nutné dítě odebírat. Teplotu není nutné měřit, protože pokud je dítě u matky v kontaktu kůže na kůži, má zaručenou správné tepelné prostředí. Navíc existují bezdotykové teploměry.

V místnosti s novou rodinou by měl být jen nejnutnější počet lidí – ideálně nikdo cizí, koho si tam rodiče nepřejí. Osoba, která matku provázela porodem by ji měla povzbudit k tomu, aby si prohlížela svoje miminko, mazlila se s ním, mluvila na něj. Matčin hlas je pro dítě uklidňující – spolu s tlukotem jejího srdce jsou to prakticky jediné věcí, které zná z prenatálního života.

  1. Dítě i matka musí být v dostatečné kondici

Po normálním přirozeném porodu nastává pro matku i dítě období, které trvá přibližně dvě hodiny a během kterého jsou oba velmi citliví na navázání vzájemného kontaktu, připoutání se k sobě (bonding). Je dokázáno, že ženy, které mohly toto seznamování se s miminkem prožít nerušeně a podle svých představ, pokládají péči o dítě za méně vyčerpávající, jsou si jistější v tom, jak se o dítě starat, kojí bez problémů a delší dobu a obecně se svým dítětem snáze vycházejí.

Jakékoli zásahy do průběhu porodu mohou narušit stav matky i dítěte po porodu. Všechny léky k tlumení bolesti přecházejí i do krevního oběhu dítěte a zhoršují jeho schopnost reagovat po porodu, tak jak má.

Syntetické hormony (oxytocin) podávané k posílení děložní činnosti, tlumí vylučování vlastních hormonů u matky a narušují tak hormonálně podmíněné reakce matky na dítě a také kojení.

Pokud matka nemůže sama rozhodovat o průběhu porodu, nemůže si volit takovou polohu, která je jí příjemná a rodit podle vlastního tempa a tempa dítěte, může po porodu pociťovat neschopnost se o dítě starat, má menší důvěru ve své mateřské kompetence.

Průběh porodu je tedy jedním z faktorů, které zásadním způsobem ovlivňují začátek kojení, který jak už víme, má zase vliv na průběh celého kojení, jeho délku a bezproblémovost.

Jak tedy docílit toho, aby porod proběhl ve prospěch dobrého začátku kojení a dobrého startu do života vůbec?

1. Porod by měl probíhat co nejpřirozeněji, beze všech rutinních a nadbytečných zásahů a zákroků, v prostředí, kde se žena cítí bezpečně. Ideální je, pokud ženu může celým porodem (nejlépe i těhotenstvím a šestinedělím) provázet jedna porodní asistentka, ke které má žena důvěru a která zase dobře zná ženinu anamnézu a průběh těhotenství. (Už jen to, že porod probíhá pod vedením porodní asistentky, samo o sobě snižuje množství zákroků, podaných léků a porodů končících císařským řezem.)

Dále je vhodné mít u porodu jinou zkušenou ženu (setru, matku, kamarádku, dulu…), která bude ženě (a případně jejímu partnerovi) oporou. Anglicky se to nazývá mateřská péče o maminku („mothering the mother“) a je dokázáno, že žena, které se při porodu dostává laskavé péče a podpory od jiné ženy, pak mnohem snáz zvládá péči o dítě a povinnosti s tím spojené, netrpí strachem, že se dítěti nadměrně „sebeobětuje“ a má pocit, že svému dítěti dobře rozumí.

Jakýkoli zásah do průběhu porodu zvyšuje nebezpečí, že bude potřeba dalších a dalších zákroků, které mohou (a není to nic neobvyklého) vyústit až v akutní císařský řez, který je v našem porodnictví velmi nadužívaný.

2. Nepoužívat u porodu léky tlumící bolest a zejména ne epidurální anestezii.

Léky tlumící bolest se (ačkoli to mnozí lékaři – buď z neznalosti nebo z pohodlnosti – popírají) dostávají do těla dítěte, které je musí zpracovávat během velmi náročné činnosti, jakou je pro dítě narodit se. Po porodu, při kterém byly matce podány léky tlumící bolest, jsou tedy dva hlavní aktéři utlumeni a jejich přirozené, hormonálně podmíněné reakce, nepřicházejí nebo nejsou dostatečně účinné. Odbourání těchto léků z dětského krevního oběhu může trvat dlouhé hodiny – ty, které jsou tak důležité pro vytvoření vazby s maminkou a pro zahájení kojení (a to i čistě fyzicky – čím déle se dítě nekojí, tím je slabší a klesá mu hladina cukru a je tedy čím dál tím méně pravděpodobné, že se dokáže správně přisát).

Anestetikum používané při epidurální anestezii přetrvává v dětském těle 8 až 23 hodin. Novorozenec po porodu s epidurálem má oslabený sací reflex, někdy dokonce doprovázený averzí ke kontaktu s matčiným tělem.

Epidurální analgezie taktéž způsobuje výraznou hormonální nerovnováhu v těle matky. Zejména potlačuje tvorbu oxytocinu (oxytocin funguje i jako přirozené analgetikum, ale necítí-li matka bolest, nevytvoří se ho dostatečné množství), což způsobuje mimo jiné menší radost z miminka po porodu, bonding neproběhne nebo pouze nedokonale, ani matka ani dítě neprožijí první dvě „aktivní“ hodiny. Po porodu také ženy často nepociťují mateřskou lásku, o dítě se starají více méně z povinnosti, péči o dítě považují za velmi náročnou a vyčerpávající, nedokážou přirozeně reagovat na požadavky dítěte, nerozumí mu.

Navíc epidurál zvyšuje riziko zakončení porodu kleštěmi (matka necítí bolesti, nehledá si úlevovou polohu, leží na zádech, děloha nepracuje efektivně) a také riziko císařského řezu (císařský řez, jako každá velká operace, s sebou přináší celou řadu dalších rizik – od různých srůstů a dysfunkcí břišních orgánů, přes špatné hojení jizvy na děloze a tím rizika pro další těhotenství, neplodnost, infekce… až k úmrtí matky).

Pokud porod musí proběhnout císařským řezem, je vhodné zvolit epidurální anestezii. U porodu by měl být partner a je potřeba asistence sestry, která drží dítě a přiloží ho ihned po porodu tváří k tváři matky. Poté ho položí na matčinu hruď, mezi prsy (buď našikmo, nebo hlavou „dolů“ – tedy nožičky směřují k hlavě matky), dítě je třeba přidržovat (může otec nebo sestra – matka má při operaci přivázané ruce, ale je možné alespoň jednu uvolnit). Dítě se může přisát ještě na operačním sále.

Pokud porod musel proběhnout pod celkovou anestezií, dítě dostane otec, také do kontaktu kůže na kůži. Ihned po probuzení je dítě předáno k matce a pokusí se o samopřisátí.

I při pobytu na JIP a na oddělení následné péče by dítě mělo být neustále u matky, co nejčastěji v kontaktu kůže na kůži.

Matce, která rodila císařským řezem, by se mělo dostat co nejdříve a opakovaně kvalitního poradenství s kojením.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s